Když tělu neporučíš

Soběstačnost – slovo, nad kterým se zdravý člověk nepozastavuje, proč taky, když je schopný zvládat péči sám o sebe bez pomoci asistenta. V podstatě vše jsme se naučili jako děti, a to jíst, pít, mluvit, chodit se vztyčenou hlavou, psát. Takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Brala jsem to stejně až do chvíle, než přišla Alska a vše mi postupně začala měnit.

Najednou je pro mě slovo soběstačnost vzácností, neb se mi pozvolna z života vytratila. Je opravdu těžké si zvyknout na skutečnost, že energie těla odchází. Ač nerada, tak musím konstatovat, že už sama nezvládnu skoro nic.

Uvedu pár příkladů, které vám možná přijdou směšné, ale pro mě je to smutná každodenní realita. Manžel mě večer uloží do pelíšku, popřeje dobrou noc, a já se snažím usnout. No, a pak to přijde… Chci si lehnout na bok, ale nic se neděje, takže zůstávám ležet na zádech. Chci si dát ruku pod přikrývku, ale nedám, protože je přikrývka těžká, přitom je to jen prostěradlo. Chci se posunout, zase nic, mohla bych vzbudit manžela, ale to neudělám, potřebuje se vyspat, odpočinout si. Vím, že se na mě přijde dřív nebo později podívat, tak vyčkám. Čas plyne, pak slyším kroky, jsem šťastná, protože přichází pomoc. Milan mě pohladí, upraví, zakryje a já mohu konečně spokojeně usnout.

Nebo maličkosti jako je třeba vlas na obličeji, či lechtání v uších a další prkotiny. Vlas si nesundám, nepoškrábu se a nemám šanci si sama vyřešit jakoukoliv prkotinu. A co teprve třeba komár, který má zrovna letovou dráhu kolem mé tváře a přistávací plochu na nose. To pak vždy netrpělivě čekám, jestli svou leteckou šou zakončí štípnutím, nebo jen lechtivou procházkou.

Když nemohu spát, tak jen nehybně ležím a přemýšlím o životě. Po nekonečně dlouhé noci kdy si připadám jak zajatec své postele, mě vždy vysvobodí ráno.

Je ráno, čekám na Milana, aby mě zavezl na záchod, umyl, převlékl, učesal, nachystal snídani, nakrmil mě a atd. No prostě vše co každý z vás ráno dělá a nejen ráno, ale celý den. Tak nám probíhá den za dnem.

Popsala jsem jen pár věcí, ale takových a podobných stavů je daleko více. Pomocnou ruku asistenta tedy potřebuji velmi často. Z velké části jsou to ruce manžela, poté dětí a snachy.

Velmi jim děkuji za pomoc i trpělivost, někdy to se mnou není lehké. Hold takový je život s Alskou, bez pomoci to nejde. 

Příspěvek byl publikován v rubrice Život s Alskou. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Když tělu neporučíš

  1. Pavlina napsala:

    Dokud je dech,je život. Velmi mě inspiruješ.A vím,proč tě doma milují.

Leave a Reply