Magda

Magdi, jak málo stačilo, a naše cesty se minuly, neb jsme obě váhaly, zda se zúčastnit rekondičního pobytu v Krkonoších. Naštěstí osud nám byl nakloněn a naše životní cesty se potkaly v přírodě, kterou jsi měla tak ráda. 

Po návratu z pobytu jsme se setkávali všichni čtyři u vás na terase. Milani konečně mohli řešit své mužské záležitosti a my zase ty své. Našim „hovorům“ jsme rozuměly jen my dvě, jen my jsme věděly, co cítíme a jak je nám v určitých situacích. Stačilo nám napsat slovo a hned jsme věděly co jedna nebo druhá chce říct. Bylo to pro nás důležité a osvobozující. Postupně jsme zjišťovaly, jak hodně věcí nás spojuje. Kupříkladu láska k rodině a zjištění, že o to co nám dvoum Alska vzala, o to více naše rodiny stmelila a činila je silnější a silnější. Nebo lásku ke knihám, či písním Waldemara Matušky, Edith Piaf atd….

V úterý jsme se u vás setkali nejen s Milanem, ale i s tvou maminkou, sestrou, snachou a vnoučkem. Nám ruch nevadil, stačily nám naše dotyky, pohledy a věděly jsme své. Slzy v tvých očích, když jsem ti řekla „Magdi, jsem s tebou.“ řekly víc, než by slova mohly vyjádřit. Za „skleněné“ oči se při loučení nikdo nestyděl.

V pátek přišla zpráva, kterou nikdo nechtěl slyšet a uvěřit jí, a to že deset minut po půlnoci jsi nás navždy opustila. Milane, Pavlínko, děkuji, že jste mně a Milanovi umožnili se s Magdou rozloučit.

Děkuji, že jste nás nechaly samotné, tak jako dříve, že jsem se mohla rozloučit a říct. „Magdi, v klidu, v tichosti a vyrovnaná jsi usnula věčným spánkem… jsi pěkná a mám pocit, že slyšíš, co ti říkám… jsem šťastná, že jsme mohly být spolu… jen nám daly málo času, ale i za to málo jsem moc vděčná… mám tě ráda a vždy budeš v mém srdci.“

PŘÍBĚH PANÍ MAGDALÉNY

zdroj: Příběhy rodin žijících s ALS

„Nemoc se začala projevovat před třemi lety, u voleb jí vypadly volební lístky ze štipky prstů, začala obtížně vyslovovat „r“ a „ř“ a domnívala se, že prodělala lehkou mozkovou příhodu. Začala tedy chodit na různá neurologická vyšetření a vše se jevilo v pořádku. Ale řeč se stávala obtížnější a i jemná motorika začala více selhávat. Snažili jsme se stanovit diagnózu pomocí internetu a našli jsme onemocnění ALS, jejíž příznaky přesně seděly na maminčiny potíže. Požádala jsem proto lékařku o vyšetření na potvrzení či vyloučení této nemoci. Lékaři mamince potvrdili diagnózu v den jejích 63. narozenin,“ vypráví příběh své maminky Pavlína Slováková. 

Paní Magdaléně je oporou především její manžel, který se za celý den nezastaví, ale i její děti, snacha a sestra. Radost jí dělá rodinná pohoda, když vidí, že jsou všichni spokojení a mají se rádi. Ráda tráví čas s vnoučaty, které jí milují bez podmínek a s jejichž švitořením je její život hezčí.

„O maminku se staráme všichni. Zajišťujeme ji běžný komfort, ale vzhledem k pohybové indispozici už nechce trávit čas mimo domov, protože se venku necítí bezpečně. Maminka by ocenila masáže či rehabilitačního pracovníka do domu. Toto jí poskytnou nemůžeme, protože to neumíme. Správně mířené dotyky a cvičení stimulují svaly, díky kterým si uchovají déle svou potřebnou funkci,“ popisuje přání svojí maminky paní Slováková. 

Celý příběh si můžete přečíst zde Příběh paní Magdalény

Edith Piaf – Non, Je ne regrette rien

 
Příspěvek byl publikován v rubrice Život s Alskou. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 komentářů: Magda

  1. Pavlína Slováková napsala:

    Děkuji z celého svého srdce. Když jsem v pátek odcházela domů a nechala jsem tam tatínka samotného v prázdném bytě, musela jsem se vrátit. Lítostivě jsem řekla, že mi po ní zbyla jen krabička s prstýnky(Jak ráda bych ji vyměnila za tebe maminko).Tatínek mě objal a řekl…“Blázníš? Vždyt po mamince jsi zbyla ty a Michal(bratr) a vaše krásný děcka……“Děkuji za život.

  2. Lucka napsala:

    Děkuji za tento krásný příspěvek…jsem šťastná, že moje milovaná teta, nejlepší teta na světě, měla kamarádku, jako jste Vy. Byť jen na krátký čas.

Napsat komentář