Vzpomínka na dětství

Má druhá vzpomínka zde na blogu bude na dětství. V poslední době jsem měla několikrát podobný sen, což mě dokopalo k tomu, abych se na chvilku zastavila, uklidnila mysl a podělila se s vámi o svou vzpomínku na dětství.

Když jsem ještě mluvila, tak jsme spolu s maminkou vždy „probraly“ všechny sousedy a domácí mazlíčky nejen v naší ulici. Teď když už jen píši, není naše vzpomínání o sáhodlouhých souvětích, ale o holých větách a o všem podstatném. Je zajímavé, co si vše pamatuji z dětství, mamka žasne, bráška „udiveně“ mlčí a přikyvuje. Nevím, jestli bráška náhodou jen neblafuje, když s potutelným úsměvem tvrdí, že si na nic nepamatuje, že má poškozený „harddisk“. Snad mu mé vzpomínání alespoň trochu oživí jeho „stařičký harddisk“.

„Zkušenější“ budou mít znalost kde, když napíši, že jsme dětství prožili v Gottwaldově, jenže mi mu tak nikdy neříkali, pro nás i pro většinu obyvatel to byl Zlín. Zlín, to pro nás byly Baťovi fabriky na boty, všude specifické červené domy, filmové ateliéry na Kudlově, divadlo, ZOO…

Na Kudlově se točily slavné filmy Karla Zemana (Cesta do pravěku), také první český loutkový film Hermíny Týrlová (Ferda Mravenec), slavné dokumenty cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda a i první reklamní filmy. Rodiče s námi chodili do Velkého kina na filmy v rámci Dětského filmového festivalu, do Zoologické zahrady na Lešné. Ve zlínském divadle začínali slavní herci Dana Medřická, Karel Höger, Jiří Adamíra, Josef Langmiler, Jaroslav Moučka, Ilja Prachař, Otto Šimánek, Jan Líbíček a mnoho dalších. A právě zde vznikla má velká láska k divadlu, která je mou součástí do dnešních dnů.

Bydleli jsme ve zlínské části Obeciny, tehdy to byla ještě periférie Zlína. Bylo to bezva žití, kousek do lesa, k řece Dřevnici, všude samá zahrádka, ovocné stromy, no co víc si přát, že.

Po tolika letech se při vzpomínce na historku, kdy tě bráško braním já, prcek, který není od země skoro vidět a mluvit taky ještě pořádně neumí, se nesměji, ale řechtám. Nebojácně jsem se postavila před skoro dvoumetrové bráchy Eliášovi, kteří dělali, že tě chtějí bít a křikla na ně s nachystanou rukou: „To je můj bráška, nech ho na pokoji nebo ti jednu čelím.“ Poté tě vzala za ruku a hrdě odvedla domů. Čtrnáct dní se touto scénkou bavila celá ulice a nejvíc kluci.

Tak a teď si bráško, zkus vybavit, jak celá naše parta chodívala na lup do zahrádek. V partě jsem byla jediná holka a ty starší bráška jsi nade mnou držel ochranná křídla. Naše kořist byla většinou hrst lusků hrášku, rebarborové listy, pár jahod… S vítězným pocitem, že nás nikdo nechytil a neviděl, jsme se s „lupem“ odplížili k lesu. Jaké bylo ale naše překvapení, když nám doma maminka řekla, že o všem ví. Ale protože jsme zahrádky „neplundrovali“ tak z toho měli sousedi jen srandu, ale to my jsme tehdá nevěděli.

A co stezka odvahy?? kdy jsme procházeli místní potůček ukrytý ve skružích. Někde jen skrčení a v některých místech i po kolenou, kdy nám voda sahala až po krk. No hlavně mně, byla jsem prcek, nic pro klaustrofobiky.

Naše ulice byla plná zajímavých, slavných a známých osobností. Například tam s námi žil usměvavý herec pan Jan Libíček, nezapomenutelný fasádník Petrtýl z mého oblíbeného filmu Světáci.

Vzpomínáš, když jsi večer před spaním vždy říkal: „zase neusnu, Ivana dupe“, a já ti vždy odpověděla „…to je princezna Ivanka, ta určitě nedupe, to dupe její tatínek, pan Zelníček“. Ano, pro mě malou holčičku byla Ivana Trumpová, tenkrát Zelníčková, krásná princezna.
Byla jsem štěstím bez sebe, když prošla kolem mě a pohladila mě, hned jsem se cítila taky jako princezna.

Ale nejvíc si vzpomínám na pejska Jiřičných, měli hodnou starší zlatou Kolii. Kdykoliv jsem šla kolem jejich branky, tak doběhla a já byla radosti bez sebe, že ji mohu hladit. I teď jasně vidím a cítím její heboučký čumáček a její krásné oči, dva černé korálky. A co teprve, když maminka architektky a designerky paní Evi Jiřičné, mi dovolila, že ji mohu donést kostku cukru, to bylo radosti. Utíkala jsem domů a už z ulice jsem křičela na maminku ať mi ji nachystá. Edo, pamatuješ, říkal jsi: „…mami dej i mně, půjdu s Alčou…“, jenže tvůj šibalský úsměv mi byl vždy podezřelý. Šli, utíkali jsme za Vesnou, jménem si už nejsem úplně jistá, nebylo tehdá důležité, pro mě vždy byla „Mazlíček“. Vždy stála u branky a čekala, hned jsem ji hladila a dala cukřík, říkám: „…bráško dej jí i ty ten tvůj cukřík…“. A ty jsi vždy pohotově odpověděl: „…já ho po cestě ztratil…“, poprvé jsem ti to věřila, ale příště už ne. Dala jsem si na tebe pozor a načapala tě jak cukřík rychle koušeš a nenápadně polykáš, holt lež má krátké nohy. Vesna ráda chodila s paničkou nakupovat a lehčí nákup pak nosila v tlamičce domů.

Vzpomínáš mami, jak jednoho letního dne domů doběhl vyděšený tatínek, „zahnali“ jste nás do pokoje, sedli jste si v kuchyni naproti sobě a taťka ti říkal, že nás napadli Rusi. My sice poslouchali, ale nechápali. Říkali jste, že to není a nebude dobré, a také nebylo. A v lednu nastala podobná situace, drželi jste se za ruce a plakali. Až později jsme se od vás dozvěděli, že to byl den, kdy se upálil Jan Palach. I smutné vzpomínky patří k životu.

Když jsme povyrostli, tak začaly naše slavné rodinné výlety na dvou kolech, Eda s taťkou na motorce a já s mamkou na pionýru. Někdy s námi jezdili sousedi, manželé Kašpárkovi. Cesty po hradech, zámcích, zoologických zahradách, ale hlavně do přírody, kde jsme pořádali pikniky. V roce 1971 jsme se přestěhovali do Otrokovic.

„ Nenechme si utéct naše vzpomínky, vždyť vzpomínky nám zkrášlují život. “ Jen doufám bráško, že jsem ti nezavařila tvůj „stařičký harddisk“.

Mami a tati (tobě tam nahoru) děkujeme za krásné dětství.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vzpomínky a Sny. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 komentářů: Vzpomínka na dětství

  1. Lenka napsala:

    Tak to je krásné vzpomínání! Těším se na další historky.. Ať už osobně, nebo prostřednictvím blogu.

  2. Alena napsala:

    Alenko nadhernē napsané a potēšila jsi fotkou kde je naše babička a Jarda

  3. Ivana napsala:

    Ahoj Ali,nejenže jsou to nádherné vzpomínky,ale taky se to příjemně čte.Máš obrovské básnické střevo.Já bych to skládala měsíce!!!!! Pa Ivča

Napsat komentář